25.9.2021 - Pěší výlet za kulturními památkami Jičínska

Datum konání

25. září 2021    
08:15 - 17:15

Rezervace

Rezervace uzavřeny

Typ události

Znak - logo KČT Jičín

KLUB ČESKÝCH TURISTŮ – ODBOR JIČÍN

ZVE na TURISTICKOU AKCI

Pěší výlet za kulturními památkami Jičínska

Sraz je v sobotu 25. září 2021 v 8,20 hod na autobusovém nádraží v Jičíně

Tentokrát se vydáme po neznačených cestách za kulturními památkami  Střevače, Bystřice, Údrnic, Chyjic a Bukvice.

1. Trasa 12 km – vede z Bystřice do Údrnic a dále do Chotče a stejnou cestou jako 2. trasa do Bukvice s dobou trvání trasy cca 3,5 hodiny

2. Trasa 7 km – vede ze Střevače do Chyjic, první 3 km po silnici, ale za to pak uprostřed polí do Bukvice i s klidnou prohlídkou níže uvedených památek se odhaduje vycházka na dobu 2,5 hodiny

Jelikož značená turistická trasa je v dané lokalitě jen žlutá vedená po vytížené silnici Libáň – Střevač – Bukvice  (červená vede z Libáně přes Prachov do Mladějova), je třeba hledat polní cesty (často zpevněné panely nebo asfaltem) a soustředit se na udržení správného směru.

  1. trasa vede z Bystřice 3 km po málo frekventované silnici do Údrnic, a to od autobusové zastávky ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie, kde po shlédnutí této památky pokračuje kolem zemědělských  hospodářských budov  směrem k východu do  Údrnic a zde od kostela kolem hostince směrem k východu do Údrnické Lhoty, ve které u křížku zahne do leva na panelovou cestu do polí.  Cca po 1300 m cesta končí na nové asfaltové polní silnici, na které se dáme doprava a poté zakrátko zase vlevo. To už jasně vidíme cíl své cesty v Chyjicích – krásný kostel  Šimona a Judy.  Po prohlídce památek nastoupíme na poslední úsek naší cesty za kostelem  po cyklo trase do Bukvice. Z cyklotrasy se odpojíme asi po 1300 m vlevo směrem k rybníku Nohavička a pokračujeme po cestě podél rybníka a dále mezi poli k silnici na začátek obce Bukvice.
  1. trasa vede ze Střevače po silnici do Chyjic až ke kostelu na druhé straně obce, kde pokračuje jako trasy 1.

Kdo se chce po sportovním výkonu odměnit a podělit se s ostatními o zážitky z výletu, může se naobědvat či jinak posilnit v krásné restauraci Kovárna v Bukvici, která je otevřena speciálně pro nás od 12,00 hod do 14,00 hod.  Buďte vítaní pod kopcem Veliš, kde v dávných dobách nedobytný hrad stál a v podhradí zručný kovář koně a rozličné nářadí kul nad ohněm, který ve výhni plál. Kovárna ohněm žije dál, prostorem vůně vane k Vám.

Kdo chce pokračovat ve výletu, může přejít nebo autobusem přejet v 14,09 hod z Bukvice do Veliše, kde je posvícení, na které jsme zváni. Program je lákavý a dočtete se o něm na www.velis.cz.

Do Jičína můžeme dojít i pěšmo po trase Podhradí, Vokšice, Jičín nebo Veliš, Šlikova Ves, Jičín – cca 7 km do centra Jičína.

Autobus do Jičína jede rovněž z Bukvice 17,09 hod a z Veliše 17,13 hod.

 

Vážení Turisté, seznamte se s krásnými kostelíky a barokními sochami, přečtěte si o historii vesnic na naší trase a vyrazte s námi na čerstvý vzduch do podzimní přírody a malebné krajiny.

                                                          Těší se na Vás Alena Jirovcová

 

Nemovité kulturní památky zapsané v seznamu Ministerstva kultury ČR: 

K zobrazení je třeba rozkliknout podtržené památky

Kulturní památky – Střevač

  socha sv. Floriána na podstavě  Pozdně barokní figurální práce dotvářející venkovskou zástavbu.  Socha se nachází při silnici vpravo za 4. domem v obci směrem od Bukvice.

sousoší Kalvárie  Pozdně barokní práce z poloviny 18. století vyšlá pravděpodobně z mnichovohradišťské dílny. Sousoší se nachází v centru obce proti obecnímu úřadu.

Socha se nachází vpravo u silnice proti sýpce u odbočky na  Chyjice

socha Panny Marie Immaculaty na podstavě

Vrcholně barokní socha na vysokém pilířovém podstavci je významným prvkem krajiny. Příklad barokního díla v kulturní krajině.

Sýpka se nachází na konci obce vlevo u silnice směrem na  Bystřici. Barokní účelová stavba z roku 1690 postavená Philippem Spannbruckerem podle projektu předního barokního architekta Jeana Baptista Matheye na okraji areálu tvrze a dvora. Sýpka typově shodná se sýpkou v zámeckém areálu ve Vokšicích.

V obci Střevač jsou zapsány ještě boží muka    Pozdně barokní práce, významný krajinotvorný  prvek. Nacházejí se v polích u silnice mimo naší trasu směrem na Nadslav.

 

Kulturní památkaBystřice

Gotický vesnický kostel s mladšími doplňky. Urbanistická dominanta obce

V obci Bystřice je zapsána též barokní socha sv. Jana Nepomuckého, která se však nachází na zcela opačné straně než vede naše trasa.

Kulturní památka –  Údrnice

kostel sv. Martina  Areál gotického kostela se zvonicí je dokladem kulturně – historického vývoje jičínského venkova, vytváří velmi výrazný architektonický celek.

Kulturní památky –  Chyjice

boží muka   Datovaná pozdně barokní sloupková boží muka se sochařskou výzdobou. Dominantní prvek okolí kostela.

nachází se na konci  obce u silnice vpravo směrem na Dolany

socha sv. Jana Nepomuckého na podstavě   Kvalitní sochařské dílo z doby kolem r. 1750.

kostel sv. Šimona a Judy Příklad raně barokní sakrální venkovské architektury od stavitele Phillipa Spannbruckera. realizátora staveb předního barokního architekta Jeana Baptisty Matheye, dokládá kulturně historický vývoj Šlikovského dominia v severovýchodních Čechách. Mezi středními pilastry pravoúhlý kamenný portál s ostěním s uchy, nad ním kladí s vtesaným nápisem: “ANNO MDCLXXXXIX”.

. Kulturní památky – Bukvice

v centru obce u restaurace Kovárna

Sousoší Kalvárie, ústřední kříž na vysokém podstavci s ukřižovaným Kristem. Po stranách doplněn o sochy Panny Marie a sv. Jana Evangelisty, nyní zcizené. Barokní práce práce neznámého autora seznámeného s díly mistrů.

v obci silnice vlevo před odbočkou na Podhrádí směrem

    do centra z obce  Veliš

socha sv. Jana Nepomuckého  Pozdně barokní socha sv. Jana Nepomuckého na trojbokém třístupňovém podstavci, Kvalitní kamenosochařské dílo regionálního významu.

kaple sv. Jana Nepomuckého  Barokní vesnická kaple, dominanta obce.

 

Na webových stránkách jednotlivých obcí je uvedena jejich historie. Z těchto stránek vybírám následující stručné údaje:

 

Střevač

Dle dostupných údajůi má 291 stálých obyvatel a první zmínka o ní je z roku 1340.

Obec Střevač se rozkládá mezi dvěma táhlými hřbety. Hřbet severní, pokrytý jehličnany, je protkán turistickými stezkami, ozdoben jest malebnou kaplí Loretou a starobylým Velišem. Jižní je mnohem nižší s úrodnými lány polí. Historie Obce je spjata se starým rytířským rodem Straníků, vladyků Střevače a Nadslavi a poté i na Kopidlně, kteří zde po staletí vládli a užívali stejného znaku. Rod tento byl horlivými Husity. Petr, Zdeněk a Purkart 3. září. 1448, ve vojsku po boku Jiřího z Poděbrad vpadli do Prahy a jí dobyli. Ještě roku 1468 vytáhl Petr do pole a roku 1470 byl pověřen svoláním vojska v Hradeckém kraji. Roku 1514 byla povýšena Střevač na městečko. Poslední rytíř této dynastie vladyků, urozený pan Petr Straník Střevače a Kopidlna, zemřel roku 1580 a jím vymřela větev Střevačských. Všichni jsou pohřbeni v kostele sv. Prokopa v sousední Nadslavi, kde svou kryptu měli. Tento kostel je nejstarší kulturní památka v našem okolí. R. 1584 byla prodána Střevač Burianovi Trčkovi z Lípy, ten ji prodal i s mlýnem pod Střevačí, který náležel ke hradu Veliši Jiříku Pruskovskému z Pruskova a na Starém Hradě. Dlouhou dobu byla Střevač držena od pánů Starohradských a byla pořád v dobrém stavu. Vlad. Desidirius z Pruskova ji prodal roku 1607 manželce své Johance ze Sulevic, ale roku 1623 přešel od ní též statek v držení Beningny Kateřiny z Lobkovic, která byla paní na Starém Hradě. Roku 1628 koupil statek Střevač Albrecht z Valdštejna a po jeho smrti připadlo celé panství Šlikům. Za jejich vlády byla obec znovu povýšena na městys roku 1896. Šlikové zůstali posledními majiteli Střevače. Škola byla ve Střevači již roku 1715, kdy obec zakoupila domek, nyní čp. 34, roku 1792 vystavěla obec na své vlastní náklady školu ze dřeva, nyní čp. 49. Roku 1825 byla přestavěna pískovcem a cihlami, dostavěna a posvěcena 1. září 1826. Věžní hodiny věnoval hrabě František Šlik. R. 1864 vyhořela půda školy, kde byl uložen archív i s památnými listinami a městskou knihovnou. Obyvatelé dnešní obce pracují v zemědělství, část dojíždí za do okresního města Jičína a nedaleké Libáně.

 

Bystřice

Obec má 343 obyvatel a první zmínka o ní je z roku 1365.

Obec Bystřice je malebná obec, ve které žije okolo 350 stálých obyvatel. Bystřice je součástí mikroregionu Mariánská zahrada a úzce spolupracuje s obcemi z okolí na zvelebování naší krajiny. Na území obce Bystřice je však doloženo intenzivní osídlení z mnoha úseků staršího pravěku, rané doby dějinné a středověku.

Přírodní prostředí, v němž leží i dnešní obec, vytváří vhodné podmínky pro lidská sídliště již 7000 let. V polohách „V bahnecha „Nad bahny” bylo několikrát (naposled v roce 1991) opakované zjištěno osídlení z mladší doby kamenné, tj. období po příchodu prvních zemědělců do naší země. Stále jsou zde nacházeny kamenné nástroje ze šedozeleného kamene a šedého pazourku, keramika zdobená liniemi a vpichy, zlomky zrnotěrek a kosti zvířat. Na orané ploše jsou patrné šedé plochy tvarů buď kruhových (jámy po kůlech), obdélných (chaty) či nepravidelných (odpadní jámy). Část nálezů z těchto objektů je uložena v muzeu v Jičíně. Byla nalezena bronzová sekyrka, Laténský kostrový hrob objevený při orbě v roce 1968, kostra pohřbeného Kelta s železným mečem, železným hrotem kopí, částí opasku a bronzovým náramkem,  hroby s kostrami zakrytými pískovcovými deskami s ženskými šperky, dále byly nalezeny střepy  nádob dokládající  příslušnost Bystřice k nejstarším obcím našeho regionu (10. stol.).

První písemná zmínka o dnešní obci je z roku 1396. Nálezy keramiky z obce a jejího bezprostředního okolí posouvají však její existenci do konce předchozího století, kdy byl kraj záměrně plošně kolonizován.

Gotický kostel P.Marie je datován do poloviny 14.století, v 16.století byl přestavěn a jeho interiér byl znovu pořízen (pravděpodobně po období ničení těchto staveb a jejich zařízení v době husitské) ve výtvarném stylu renesance (křtitelnice a zvon zachovány dodnes). V této době sem byli pohřbeni i někteří příslušníci početného rodu Kopidlanských, jejichž náhrobek je též z 16. století.

 

Údrnice                                      

První zmínka o obci je z roku  1318, katastr obce se rozkládá na 924,9 ha, má tři místní části, a to Bílsko, Údrnice, Únětice a celkem 300 obyvatel, jejichž průměrný věk činí 40,1 roků. V produktivním věku je jich 184, podíl žen činí 51,58 %.  Obec leží v nadmořské výšce 269 m n. m. n. m.

Údrnice, Údrnickou Lhotu, Únětice a Bílsko spojuje společná správa obecního úřadu v Údrnicích. Ačkoli dnes vytvářejí jeden správní celek, prošla každá z obcí svým vlastním, specifickým vývojem. Zatímco osudy Údrnic a Údrnické Lhoty jsou si přitom velmi blízké, neboť je utvářely podobné historické události, dějiny Únětic a zejména pak Bílska charakterizují jiná, na Údrnicích a Údrnické Lhotě většinou nezávislá dějinná specifika. Osudy Údrnic a Údrnické Lhoty nám písemné prameny umožňují sledovat od prvního desetiletí 14. století. Obě obce tehdy přináležely k majetku pana Voka z Rotštejna (Wok de Rotsteyna, Vok de Rotensteina), jednoho z četných příslušníků mohutného rozrodu Markvarticů. Kromě Údrnic, Údrnické Lhoty a několika dalších statků na jihozápadním Jičínsku (např. Ketně a Bartoušova) spravoval pan Vok rodový hrad Rotštejn a řadu vesnic v jeho širším okolí (např. Klokočí, Loktuši, Dubecko, Vrát, Loučky, Bystrou, Bukovinu či Klimkovice). Nejpozději v roce 1318 se však v důsledku rodinných majetkoprávních sporů dostal do otevřeného konfliktu s mnoha svými příbuznými, kteří za vojenské pomoci několika desítek příslušníků nižší šlechty z okolí začali jeho statky plenit a opakovaně mu tak způsobovali škody na koních, dobytku a jiném jeho majetku. Ve snaze dovolat se svého práva a zabránit dalšímu drancování svých statků začal Vok jednotlivé škůdce pohánět před zemský soud.

O závěrech, k nimž v posuzování sporu zemský soud dospěl, nás prameny sice přímo neinformují, je však zřejmé, že ačkoli Vok z Rotštejna řadu svých pří vyhrál, zůstala část jeho majetku – mj. i Údrnice a Údrnická Lhota – v držení jeho odpůrců. Byli to bratři Bohuněk z Dolan a Markvart z Bartoušova. Oba bratři pocházeli ze staročeského vladyckého rodu „z Labouně“, jejichž  předkové se roku 1322 zmocnili části Vokova majetku. Koncem 14. století se Labouňští, představující tehdy již velmi početný a mocný rod, který ovládal řadu statků na Jičínsku, rozdělili v několik větví – mj. na pány z Dolan, z Bartoušova, z Údrnic, na Kosické z Labouně, Zlivské či později na Bradské z Labouně.>

Labouňští si podrželi své vlastnické právo na Údrnice a Údrnickou Lhotu ještě po několik svých generací. Jejich sídlem se stala údrnická tvrz „Hrádek“, kterou snad sami vystavěli, zatímco tvrz v Údrnické Lhotě se po roce 1322 již nepřipomíná a lze tedy předpokládat, že zanikla.

Počátkem 16. století končí dějiny Údrnic a Údrnické Lhoty jako svobodných statků spoluutvářejících malé panství drobných zemanů. Dobová hospodářská situace provázená poklesem hodnoty peněz a všeobecným růstem cen snižovala jejich schopnost své vladyky uživit a ti je proto prodávali větším pozemkovým pánům ve svém okolí. Údrnice a Údrnická Lhota se roku 1511 staly součástí velišského panství pana Mikuláše ml. Trčky z Lípy. S novým majitelem přestala být údrnická tvrz (Hrádek) panským sídlem, zpustla a brzy nato zanikla – písemné prameny ji roku 1567 nazývají „Zlivštejn“ a popisují ji jako pustou.

Trčkové pak velišské panství drželi až do roku 1606, kdy jej tehdejší jeho majitel Jan Rudolf Trčka z Lípy prodal Jindřichu Matyášovi z Thurnu.

Thurn, známý válečník a vysoký úředník císařského dvora, jeden z nejbohatších mužů země, vládl svým rozsáhlým statkům včetně nově nabytého Veliše poměrně krátce – jako jeden z hlavních iniciátorů pražské defenestrace (1618), velitel stavovského vojska a přední člen celého stavovského odboje byl po prohrané bitvě na Bílé hoře (1620) v roce 1621 odsouzen hrdelní komisí ke ztrátě hrdla, cti i všech svých statků. Trest smrti, jemuž se vyhnul včasným odchodem do emigrace, byl sice vykonán jen symbolicky – přibitím jeho jména na šibenici – konfiskace jeho statků však proběhla v plné míře. Státu propadlé velišské panství koupil v roce 1622 Albrecht z Valdštejna.

Po Valdštejnově zavraždění v Chebu v roce 1634 byly statky frýdlantského panství zkonfiskovány a ve většině případů se dostaly jiným než svým původním majitelům – císař jimi odměnil své věrné a zároveň je použil na úhradu svých válečných dluhů. Veliš a Staré Hrady byly roku 1635 postoupeny ke správě a o dva roky později pak i dědičně ponechány prezidentu dvorní vojenské rady a významnému císařskému vojevůdci hraběti Jindřichu Schlikovi. Zatímco za Valdštejnova života prožívalo frýdlantské panství, ačkoli zatíženo obrovskými robotami, období míru a konjunktury, bylo jeho zavražděním vystaveno skutečným válečným útrapám. Celý kraj byl tehdy drancován nepřátelskými vojsky Švédů a Sasů, stejně jako domácími císařskými pluky. Libáňsko utrpělo snad nejvíce roku 1646, když jeho vesnice, které nemohly zaplatit uložené výpalné, plenila vojska švédského generála Lattermanna.

První písemné zprávy vztahující se k církevním dějinám Údrnic, jsou datovány do druhé poloviny 14. století. Údrnice jsou v nich zmiňovány jako obec farní, spravovaná zemanským rodem Labouňských z Údrnic. S jejich vládou je spojen nepochybný vzestup obce – svědčí o něm nejen nově vybudovaná tvrz – sídlo Labouňských, a odtud i správní, hospodářské a vojenské centrum jejích okolních statků, ale také novostavba farního kostela sv. Martina, jehož základy byly položeny někdy počátkem druhé poloviny 14. století.

V rámci územně církevní struktury, která se na Jičínsku formovala po vysazení města Jičína (1297 – 1304), příslušela údrnická farnost k děkanství jičínskému – části arciděkanství hradeckého. Potvrzují to i Registra papežských desátků, z jejichž záznamů se také dovídáme, že údrnická farnost tehdy nepatřila k nijak zámožným – k roku 1369 odváděla pololetně jen 6 gr. papežských desátků, zatímco např. blízká Drahoraz byla povinna 36 groši, Kostelec 15 gr. a Chyjice 12 gr. (V.V. TOMEK (ed.). Registra decimarum papalium. Praha 1873, s. 92.).

Významným mezníkem v církevních dějinách obce byla především třicetiletá válka (1618-1648) a s ní spojená rekatolizace. V Údrnicích a okolních vsí prováděli obrácení obyvatel na katolickou víru jičínští jezuité, mezi jinými Matěj Burnatius, Vít Joanis a Adam Kramářský. Jejich úsilí však zpočátku nebylo úspěšné – potvrzuje to i skutečnost, že v Kopidlně působil až do roku 1639 luteránský kněz Havel Padovský. První katolický kněz – Jakub Michal Jaron z Rosensteina – byl do Kopidlna uveden teprve roku 1642. Údrnická fara během třicetileté války zanikla a nebyla již nikdy obnovena. Z farního kostela sv. Martina se tehdy stal kostel filiální, přidělený zpočátku ke Kopidlnu a roku 1787 pak k Libáni.

V době roboty podléhaly Údrnice správě vrchnostenského úřadu se sídlem v Kopidlně. Jeho úředníci dohlíželi nejen na plnění všech povinností, jimiž byli poddaní vůči své vrchnosti vázáni, ale osvojovali si také, jak bylo tehdy běžně zvykem, právo na jejich záležitosti čistě osobní a rodinné. Bez souhlasu vrchnosti se tehdy např. nesměl žádný muž oženit nebo poslat svého syna na učení či do služby. Neplnění poddanských povinností pak vrchnost trestala tělesnými tresty i vězením: „Lid patřil pánům a tito mohli si s ním dle libovůle nakládati, ať byl vinen nebo ne…“.

Kromě obyvatel povinných pánům robotou, byli v každé obci také rolníci od roboty zproštění. Většinou to byli největší gruntovníci, kteří se mohli z povinnosti pracovat pro vrchnost vykoupit penězi, nebo lidé vrchností jinak osvobození. Mezi ně patřili rychtáři dosazení pány, mlynáři na svých nebo panských mlýnech, krčmáři aj. V Údrnicích byl od roboty osvobozen krčmář z čp. 1 Matěj Kobrle.>

Zrušením poddanství a roboty v roce 1848 zanikla také pravomoc vrchnosti nad jejími poddanými, zrušena byla patrimoniální (vrchnostenská) správa, stejně jako všechny robotní, finanční a naturální povinnosti zatěžující dosud poddanskou půdu.

V roce 1880 bylo v Údrnicích evidováno 577 obyvatel v 76-ti domech, o deset let později 545 obyvatel v 83 domech. Roku 1900 měla obec 565 obyvatel a 84 domů, do roku 1910 klesl počet zde žijících obyvatel na 474, počet čísel popisných se však zvýšil na 89. Podobný vývoj zaznamenala obec i v letech následujících, takže roku 1921 měla 469 obyvatel a 91 domů, roku 1930 pak 454 obyvatel a 110 domů.

V červnu roku 1866 zasáhla Jičínsko prusko – rakouská válka, jíž vyvrcholily mnohaleté spory Pruska a Rakouska soupeřících o politickou převahu ve vedení tzv. Německého spolku. Jedna z rozhodujících bitev celé války se odehrála 29. června 1866 nedaleko Jičína – válečnými událostmi trpělo tehdy nejen město samo, ale také jeho okolí.

S vojsky přišla do zdejší krajiny také zvěst, že berou mladé lidi na vojnu, z toho ovšem mezi mladými muži povstal pochopitelný strach i v Oudrnicích, takže většina jich opustila zdejší bydliště i s rodinami a pospíchala odtud do vesnic za Kopidlnem. Všichni tito uprchlíci vrátili se už po čtyřech dnech domů, ale nalezli příbytky své vypleněné, nechali zde totiž při útěku všechno své hospodářství pod ochranou starých lidí. Avšak za jejich nepřítomnosti přitáhli sem uprchlíci z vesnic od Jičína s rodinami i s dobytkem a vzali zde bez překážky kde co bylo.

Až do roku 1804, kdy byla v Údrnicích zřízena obecní škola, docházely údrnické děti do školy v Bystřici. Škola v Údrnicích>byla zpočátku umístěna v budově bývalé fary (čp. 10) a navštěvovaly ji jak děti z Údrnic, tak i z Údrnické Lhoty.

Roku 1810 se údrnická škola stěhovala z fary do nově postavené budovy, která svému účelu sloužila ještě ve 20. století. Roku 1875 byla nová budova celkovým nákladem 5970 zl. přestavěna a také rozšířena o byt pro řídícího učitele. Potřebná přístavba ke škole byla provedena v roce 1890.

Před rokem 1870 patřil k hlavním plodinám pěstovaným na venkově mj. len. Z doma vypěstovaného lnu se podomácku zpracovávalo plátno, do něhož se odívali jak členové rodiny, tak i jejich čeleď. Ta si ostatně plátno na košile a na kalhoty také vymiňovala jako součást odměny za vykonávanou službu. Lněné plátno bylo tehdy vůbec nejdostupnější a nejužívanější tkaninou venkovského obyvatelstva – šily se z něj oděvy pro dny všední i sváteční.

Z lněného semene se kromě toho lisoval olej – místu lisování se říkalo „zábojna“. Údrnicím byla nejblíže zábojna v Sedlišti. Pěstování lnu se údrničtí hospodáři věnovali intenzivně až do 70. let 19. století, poté se zaměřili na pěstování řepy cukrovky. Řada z nich se totiž stala akcionáři nově založeného libáňského rolnického cukrovaru a měla tak povinnost řepu pěstovat a libáňskému cukrovaru odvádět.

Po roce 1870, kdy byl postaven libáňský cukrovar a mnozí z údrnických rolníků se, dle svých finančních možností, stali jeho společníky, začala se v obci ve velkém pěstovat řepa cukrovka. Podle vyprávění starých pamětníků se údrničtí tehdy řepu teprve učili pěstovat, a to zpočátku s pomocí dosavadního, stále ještě primitivního zemědělského nářadí a postupem odpovídajícím jednoduchému způsobu zemědělství, na který byli po staletí zvyklí. Postupem času se začalo pořizovat modernější nářadí a zaváděly se také pokrokovější zemědělské metody, které pěstitelské úspěchy zmnohonásobily. Brzy se tak v údrnickém katastru vypěstovalo průměrně 90 q z 1 korce pozemku, což byl výnos tehdy abnormální.

Jedním z prvních spolků založených v Údrnicích byl Sbor dobrovolných hasičů. Ustaven byl v roce 1897, krátce poté, co údrničtí na návrh svého obecního starosty Josefa Řeháčka zakoupili novou obecní stříkačku. Hned následujícího roku obdržel Sbor zemskou subvenci a peněžitý příspěvek od hraběte Ervina Schlika i majitele libáňského cukrovaru Davida Blocha.  Jen v letech 1898 – 1908 zasahoval Sbor v samotných Údrnicích nebo okolních vsích více než desetkrát.

Za první světové války byla činnost Sboru, podobně jako jiných spolků omezena, především proto, že mnoho jeho členů odešlo na frontu. Po válce se pak Sbor obnovil.

V roce 1897 byl v Údrnicích kromě hasičského sboru založen také divadelní spolek. Do vypuknutí první světové války, která jeho činnost přerušila, sehrál přes 30 divadelních představení, všechna pod vedením tehdejšího řídícího učitele Hynka Šimka. Po válce spolek svou činnost sice obnovil, již v roce 1921 však ustoupil divadelním aktivitám nově utvořené Jednoty sokolské. Údrnické divadlo, po roce 1921 zcela v režii Sokola, postupem času z různých příčin upadalo až se jej roku 1932 ujal místní republikánský dorost.

Někteří z obyvatel Údrnic a Údrnické Lhoty byli členy Selského banderia okresu Libáňského, které se ustavilo roku 1898. Organizovalo přednášky politické, pořádalo společenské zábavy, založilo a vedlo společnou knihovnu a čítárnu, zúčastňovalo se všech význačných národních slavností a svou ukázněností a svým krásným a uchvacujícím dojmem reprezentovalo důstojně zdravé ještě jádro rolnického stavu. Jeho členové se odívali do stejnokroje, který byl inspirován krojem Banderia soboteckého. Dědicem tradice banderií se staly později zakládané Selské jízdy.

O tom, jak první a druhá světové válka zasáhly do života místních obyvatel, nám obecní kroniky ani jedné ze sledovaných obcí nezanechávají téměř žádná svědectví. Z mála zaznamenaných vzpomínek se dovídáme jen o některých událostech spojených s první světovou válkou. Nejvíce se přitom dovídáme z kroniky Údrnické Lhoty, která zaznamenává hned prvopočátky světové války, totiž vyhlášení mobilizace:

Chyjice

V písemných pramenech jsou Chyjice zmiňovány poprvé roku 1323, jako sídlo Hanušovo a Žibřichovo. V roce 1369 jsou vlastníky Oldřich ze Semína a Anna, vdova po Janovi z Kyjic. Ves dále vlastní Markvart Chyjíček, po němž byla obec pojmenována, 1423 jeho vdova Kateřina a 1460 Jan Kapřík z Lesovic. Roku 1546 přestaly být Chyjice samostatným statkem a staly se součástí statku Střevačského. Spolu s ním byly roku 1584 začleněny do Velišského panství, které roku 1606 nabyl Jindřich Matyáš z Thurnu a po něm roku 1622 Albrecht z Valdštejna. Schlikové, na něž přešlo vlastnické právo nad panstvím roku 1635, spravovali Chyjice až do zrušení vrchnostenské správy roku 1848. Již roku 1850, v souvislosti s tehdejší správní reformou, nabyly Chyjice statut samostatné obce, který si udržely až do dnešních dnů.

Největší rozmach Chyjice zažily od roku 1850 do 2. světové války. V roce 1900 zde stálo 102 stavení a žilo 546 obyvatel, v roce 1910 to bylo 529 obyvatel a v roce 1921 473 obyvatel (nyní 170). V roce 1894 zde vznikl Sbor dobrovolných hasičů s 18 členy a ihned byla zakoupena vozová stříkačka s příslušenstvím od firmy A. Smekal za 2000 korun. Vznikl zde také v roce 1904 Záložní a spořitelní spolek pro obce Chyjice, Dolany a Keteň. V roce 1928 měl až 125 členů. Touha po vzdělání vedla v roce 1920 také k založení Čtenářské besedy (1928 – 56 členů). Dále v roce 1925 zde byla založena Tělovýchovná jednota Sokol (26 členů) jako pobočka Jednoty jičíněveské. Osamostatnila se v roce 1928 se 42 členy. Nemůžeme opomenout ani průmyslové podniky a živnostníky: motorový mlýn Josef Havíř, motorový mlýn Kateřina Hlavatá, motorová pila Antonín Vavrouš, hostince Jan Havlíček, Josef Hubálovský a Karel Kořínek, truhláři J. Fejfar, V. Sumr, F. Rambousek, kováři J. Cibulka, F. Kučera, obuvníci J. Kučera ml., F. Hartman ml., F. Bryksí, řezník L. Duřt. Na dráhu se chodilo do Jičíněvse a na poštu do Veliše.

V 70. až 90. letech minulého století byly Chyjice přidruženy do správního celku Střevač, ale v roce 1991 se osamostatnily a tomu je tak až dodnes.

Ačkoliv Chyjice leží ve vnitrozemí, překvapí svým charakterem „podhorské vsi“. Formovala se totiž jako potoční ves v úzkém údolí podél břehů říčky Mrliny (dříve Leštiny). Proto je dlouhá asi 2,5 kilometru, zatímco šíře její zástavby dosahuje na mnohých místech sotva 100 metrů. Dlouhé údolí v zářezu říčky Mrliny tvoří na severní straně obce stráň, která byla pro svou bohatost výskytu hájové flóry vyhlášena roku 1990 přírodní památkou „Chyjická stráň“. Tento vegetační pás se táhne směrem od obce Dolany až k chyjickému kostelu sv. Šimona a Judy stojící značně vysoko nad obcí jako dominanta širokého okolí.

Největší památkou v Chyjicích je jednoznačně kostel „sv. Šimona a Judy“. Byl barokně přestavěn v letech 1698 – 1700 schlikovým stavitelem F. Spannbruckerem na místě původního gotického farního kostela připomínaného z roku 1369. Po 2. světové válce začal tento kostel chátrat, až na přelomu tisíciletí byl opraven a převeden do majetku obce. Další památkou je místní škola. Byla založena v roce 1787 pro obce Chyjice, Dolany a Kostelec. Byla umístěna v malém dřevěném domku, kde vyučoval první učitel J. Vitvar 72 dětí. V roce 1825 byla postavena nová kamenná školní budova, která byla v roce 1889 zvýšena o poschodí a stala se dvoutřídní. Dále sem chodily děti z Chyjic a Dolan. Kostelec byl přičleněn k Jičíněvsi. Z dalších památek stojí za zmínku socha Krista s křížem z roku 1772, socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1765, Boží muka z roku 1719 a pomník padlým v 1. světové válce odhalený místním Sokolem v roce 1928.

Bukvice

Obec má 163 obyvatel.

Jméno Bukvice je odvozeno od místa, kde rostlo hodně buků a z nich padaly plody – bukvice. Křelina získala své jméno po lidech, kteří obývali Chřelův dvůr.První písemnou zmínku o Bukvici lze nalézt v královském listě Jana Lucemburského z 12. 3. 1327, jímž zastavil panu Benešovi z Vartenberka hrad Veliš. S tímto šlechtickým sídlem a historií zdejšího kraje je spjata i minulost obce. Byla v majetku Strahovského kláštera, krále Jana Lucemburského, rodu Vartenberků, Jiřího z Poděbrad, Trčků z Lípy, Albrechta z Valdštejna, v letech 1635–1848 patřila rodu Schliků. V roce 1854 byla k obci Bukvice úředně přidělena vedlejší vesnice Křelina. První písemná zmínka o ní je z 25. 2. 1250, kdy král Václav I. daroval část vesničky Chrelin oseckému klášteru jako odškodné za útrapy, které mu způsobil jeho syn Přemysl Otakar II. Od roku 1533 je Křelina příslušná k hradu Veliš. Pokud území Křeliny nepatřilo církvi či králi, vlastnily je okolní panské rody.V letech 1919–1944 byly obě vesnice samostatné, od r. 1945 jsou opět spojeny. Nejdřív měly místní národní výbor v Bukvici, v letech 1964–1990 byly součástí střediskové obce Veliš, v r. 1990 dostaly obě společnou příležitost navázat na historické kořeny a nalézt svou novou tvář.

Znak a prapor obce

Symboly obce byly schváleny na základě usnesení zastupitelstva obce dne 28. 6. 2006. Návrh znaku má tuto podobu: „ V zeleném štítě dvě rozevřené zlaté bukvice kosmo nad sebou“. Návrh znaku je konstituován jako tzv. mluvící znamení vyjadřující název obce, přičemž počet figur koresponduje s počtem místních částí obce.  Symboliku obce Bukvice schválil podvýbor pro heraldiku a vexilologii Sněmovny Parlamentu ČR na svém zasedání 13. 12. 2006.

znak

Rezervace

Přihlášení na akci není možné.

Přihlášení turisté:

  • Lucie Pelc Ottová
  • Jana Ottová
  • Alena Jírovcová
  • Jiří Benda
  • Jarmila Zavadilová
  • Vladislava Šturmová
  • Hana Munzarová
  • Doskarova

Čekací listina: